OBEC Bílý Potok
V 15. a 16. století bylo údolí řeky Smědé, dříve Wittige, táhnoucí se od Frýdlantu až po předhůří Jizerských hor, po obou březích silně osídleno a hustě zastavěno bohatě obydlenými obcemi, které na sebe navazovaly.
Tak se stalo, že část sídelníků, přicházejících z Lužice, požádala tamějšího svobodného pána Melchiora z Redernu o zanechání lesního úseku v nejhořejší části údolí Wittige k osídlení. Pán z Redernu jejich prosbu vyslyšel a dovolil jim usadit se od Hejnic po potoku nahoru a divoký les zúrodnit a stavbou obytných domů novou ves či místo založit. Dochovala se základní listina, která byla ale vystavena až po smrti Melchiora z Redernu jeho ženou Kateřinou, poručnicí nezletilého syna Christoffa, a to v roce 1063, v tomto znění: „ Po narození našeho spasitele a vykupitele Ježíše Krista v roce patnáctistém devadesáti čtvrtém, třináctého července, v den Margarety, bylo povolení blahorodým pánem, panem Melchiorem z Redernů, svobodným pánem a rytířem, etc., etc., na několikakerou poníženou prosbu poddaných v revíru na kusu hor za vesnicí Hejnice, u vody Smědé, mýtiti, orati a obydlí stavěti . Jméno vsi podle nevelkého potoka, ve kterém je průzračná horská voda, zčeřená do svítící bělosti, pramenícího nad obcí, dala právě Kateřina z Redernu. Ustanovila zde rychtáře, který musel složit přísahu, že bude soudit podle práva a poslušně, zavedla konšelské knihy, v nichž budou řádně zapisovány všechny smlouvy, potvrzení, propouštění, které byly uzavřeny se souhlasem vrchnosti. Stalo se tak ve Frýdlantě v sedmnáctém století a třetím roce.
Již v roce 1603 zde bylo 36 hospodářů a od roku 1651 jsou vedeny údaje o počtu usedlíků a domů. V roce 1651 obývalo obec 31 zemědělců a 27 dřevorubců, v roce 1773 v Bílém Potoce bydlelo 101 lidí, a rok 1846 zaznamenal již 1800 obyvatel a 277 domů. V tomto roce bylo poprvé zavedeno i číslování domů.
Většina obyvatel velmi těžce pracovala na polích a v lese, odlesňování pozemků bylo velmi tvrdou prací a šlo velmi pomalu. Ani Bílý Potok neunikl válečnému pustošení, plenění a drancování, morovým ranám a jiným nehodám hlavně v 17. a 18. století, které těžce dosažené hodnoty ničily. Při tehdejším nedostatku hospodářských výnosů a dopravních cest bylo velmi těžké obstarat možnost živobytí, proto se další velkou pílí místních obyvatel začaly budovat cesty, pěstovat plodiny, které zde předtím neměly své místo a hlavně se začal rozvíjet bavlnářský a vlnařský průmysl, který umožnil obyvatelům snadnější živobytí. Převážnou část obyvatel v polovině 19. století zaměstnávala práce se dřevem nebo obchod s ním. Splavování dřeva však bylo po pustošivé povodni v roce 1838 zastaveno a proto se zde začala uplatňovat i jiná odvětví. V roce 1852 začala využívat místní vodní síly továrna postavená Ignácem Langem na výrobu vignonové příze ( čp. 295). Brzy byla prodána C. Koernerovi, který ji změnil na přádelnu bavlněné příze. V roce 1860 přešla do rukou firmy bratři Cordellové, v té době zaměstnávala 78 lidí. Největší rozmach dosáhla od roku 1879, kdy přešla do majetku Františka Fritche, a vznikla mechanická tkalcovna. V letech 1884 – 1886 byly provedeny přístavby a rozšířena výroba.
Koncem 60. let 19. století se začal rozvíjet i sklářský průmysl a v 70. letech dal hrabě Clam – Gallas na Zadní Studánce postavit parní pilu na prkna.
Vodních elektráren, které vznikaly na Smědé i Hajním potoce, využívaly nejen tkalcovna přeměněná z mlýnu na prkna, ale i další nově vznikající továrny. Například mlýn na obilí v čp. 278 se přeměnil na továrnu bavlny, jiný v čp. 251 v přádelnu, další dva mlýny na prkna ( čp. 283 a 294) spolu s mlýnem na piliny ( v čp. 325) v trhárnu bavlny. Rovněž i tři brusírny skla v čp. 317, 319 a 321 v trhárnu bavlny.
Ani zemědělská výroba není opomíjena, díky ní byla obec vždy soběstačná a mohla tak přežít mnohá úskalí a nepřízně. Vybudování polí původní obyvatele stálo velkou námahu a úsilí, odebrat divokému lesu kousek orné půdy a tu pak zbavit nesčetných kamenů. To i do dnešních dnů dokazují kamenné stěny na okrajích polí. Kamenná stěna, která stávala mezi hospodářstvím čp. 11 a 12 dodávala hlavní část potřebného kamení v roce 1888 ke stavbě kostela.
V 18. století měl pozemek v Bílém Potoce velmi nízkou cenu, protože práce těžby dřeva a zúrodnění půdy bylo daleko cennější, než pracně vybudovaný pozemek.