Obsah

Folklor, pověsti, poklady

Mlynář z čp. 1, který znal kouzla

Vnuk frýdlantského městského mlynáře, jehož jméno bylo Gottfried Hübner, žil v domě čp. 1 v Bílém Potoce, který byl později široko daleko znám jako Beckertův mlýn. O Gottfriedovi se vědělo, že má za sebou pestrou minulost potulného krajánka.

Vyprávělo se, že jednou přijal na poměrně dlouhou dobu práci v lesním mlýně nedaleko Žitavy. Tam se zamiloval do mlynářovic krásné dcery a jejich láska byla vzájemná.  Otec však nechtěl o takovém vztahu slyšet, protože svou dceru zamýšlel provdat za bohatého souseda. Tak došlo mezi starým mlynářem a jeho tovaryšem k rozepři, v jejímž průběhu vypověděl mistr Gottfriedovi službu. Pak posměšně zvolal, že si má ještě dnes sbalit svých pět švestek. Gottfried klidně odvětil: „ To také učiním, i když se mi bude hodně stýskat po vaší hodné dceři. Věřte však, že až se budete muset pakovat vy, bude to pro vás mnohem těžší“

Lesní mlynář se té varovné věštbě pobaveně zasmál, vůbec si neuměl představit důvod, proč by měl někdy odejít. Když ale hned dalšího dne po tovaryšově odchodu zjistil, že se zastavilo mlýnské kolo a mlýnský  rybník téměř vyschl, přepadla ho úzkost. Následujícího rána byla zkáza dokonána, voda z mlýnského rybníka se úplně vytratila a od bahnitého dna se zvedaly roje komárů. Tak mlynář poznal, samozřejmě příliš pozdě, že se pochmurný výrok jeho vypovězeného tovaryše asi potvrdí.  Brzy byl opravdu přinucen svůj majetek opustit a najít si přístřeší někde jinde, chudý jako žebrák, protože mlýn bez vody od něho nikdo nekoupil.

Gottfried Hübner se po odchodu z lesního mlýna ještě nějakou dobu toulal po světě, ale když ho to omrzelo, řekl si, že se usadí. Tehdy našel místo ve mlýně v Bílém Potoce a po smrti starého mlynáře ho převzal. I zde provozoval svá tajemná kouzla a ze všeho nejraději se věnoval hvězdám, z nichž dovedl vyčíst lidský osud. Sousedům však neubližoval, spíš se na jejich úkor občas bavil.

Jednou se zle poškorpil se svým nejbližším sousedem. Aby ho trochu potrestal, zašel do svého lesa a zarazil sekyru do pařezu, který měl ještě čerstvou  mízu. Pak pronesl zaklínací formuli a rukama třel po sekyře, jako to dělají děvečky při dojení se struky kravského vemene. To prováděl v čase dojení, den za dnem po několik týdnů. Po celou tu dobu nedávala sousedova kráva ani kapku mléka. Teprve když se hospodář s mlynářem opět udobřili, zanechal Gottfried dalšího kouzlení, a od té doby dávala sousedova kráva ještě více mléka než předtím.

***

 

Poklad v Kočičích kamenech

O několika horách a skalách  Jizerských hor se věří, že ukrývají poklady, Patří k nim také Kočičí kameny severně od Bílého Potoka, o nichž se vypráví následující historka:

Jednou, právě na Velký pátek, když v kostele v Hejnicích četli pašije, šla kolem Kočičích kamenů chudá žena ze samoty na okraji Bílého Potoka s dítětem v náručí. Najednou ve skále uviděla otvor, jaký tam dosud nikdy nebyl, a proto do něj ze zvědavosti vstoupila. Velmi užasla, když přišla do jeskyně, kde se to jen jiskřilo a třpytilo, po skalních stěnách visely zlaté a diamantové skvosty a na zemi se zvedalo několik kup zlatých mincí. Rychle posadila dítě na zem, nacpala si zástěru poklady a běžela s nimi ven, aby si je před skálou odložila. Sotva však opustila sluj, skála se zavřela a její dítě v ní zůstalo. Dlouho ho volala a hledala vchod dovnitř, teprve mnohem později, když si konečně uvědomila marnost svého počínání, se vydala na cestu domů. Poklady, kvůli nimž o dítě přišla, nechala ležet u skály.

Prožila rok plný výčitek pro svou chamtivost a o následujícím Velkém pátku, když v kostele opět zněly pašije, letěla ke Kočičím kamenů do jeskyně, stejně jako tehdy se všude kupily skvosty. Ale ji už nezajímaly, šla jen pro své dítě. Chlapeček seděl zdravý a veselý na zemi, tam kde ho minule popustila. V každé ručičce držel krásné zlaté jablko. Matka ho rychle vzala do náručí a běžela ven, aniž o jediný klenot zavadila pohledem. Dítě jí bylo dražší než všechny poklady.

Před jeskyní jim náhle zahradila cestu vysoká krásná paní, podívala se vlídně na ni a její dítě a řekla,: „ Jen si svůj klenot ven zase zpátky, on je tím nejdražším každičké matky!“               
Pak zase zmizela stejně rychle, jako se objevila. Chlapeček vyprávěl, že ta krásná bílá paní tady po celou dobu byla s ním. Byla prý moc smutná, ale starala se, aby neměl hlad a hrála si s ním. Za její péči mu čas utekl tak rychle, jako kdyby byl ve skále jen několik dní. Zlatá jablka, která držel v rukou, byla darem od oné tajemné paní.

 

***

Poklad v Poledních kamenech

Uvnitř Poledních kamenů, vypínajících se vysoko mezi údolími Černého a Bílého potoka, se prý nachází jeskyně plná pokladů, k níž se jednou za rok na krátkou dobu otevírá přístup. Je to pře Velikonocemi na Zelený čtvrtek, v poledne mezi dvanáctou a jednou hodinou. Vstup do jeskyně je údajně označen žlutými pruhy na kameni, který slouží jako brána do nitra skály.

Jednou se k Poledním kamenům vydali tři muži, aby zdejší poklad, o jehož obrovské ceně se vyprávěly neuvěřitelné historky, získali. Na nelehký úkol se předem připravili důkladným studiem staré Vlašské knihy Hanse Manna z Řezna, kde bylo napsáno, jak se při vyzvednutí pokladu chovat a čeho se vyvarovat. Přečetli si, že je hlídají strážní duchové, kteří kladou těm, kdo jim chtějí jejich bohatství vzít, různé nástrahy. Tito duchové však mohou být oklamáni různými rituály a rekvizitami. K důležitým zásadám patřilo, že kdo chce při hledání pokladu uspět, nesmí se ohlédnout a musí po celou dobu zachovat mlčení,. Muži byli přesvědčeni, že dodržet tyto příkazy nebude nijak  obtížné.

První z hledačů odpadl hned na úpatí Poledních kamenů. Nedával totiž pozor na cestu a málem si vypíchl oko větvičkou, která  se mu připletla do cesty. Ani nevěděl jak, ale z úst se mu vydralo zaklení, a to ho vyřadilo z další cesty za pokladem. S nepořízenou se vrátil domů.

Druhému z nich se nedařilo o mnoho lépe.  Byl to známý strašpytel, jenž měl srdce v kalhotách, už když vycházel z domova.  Vidina nenadálého bohatství však zvítězila, a on statečně doprovázel své druhy. Aby však byl co nejméně ohrožen, držel se v husím pochodu mezi nimi. Jakmile druh za ním odešel, bázlivě se ohlédl, jestli nehrozí nějaké nebezpečí. V té chvílí strnul, hned si domyslel, že i on se prohřešil, a tak se, ač nerad, také vydal na zpáteční cestu.

Zůstal už jen jeden z nich, šťastný, že se nebude muset s nikým dělit. Zrychlil krok, aby už byl u pokladu, ale to se mu vymstilo. Ani on si nedokázal odpustit zaklení, když ve spěchu zakopl  o  vystupující kořen, a tak nesmírný poklad v Poledních kamenech čeká na své vyzvednutí  dodnes.