Obsah

Povídání o Smědavě - Wittighaus

Smědava byla snad od svého počátku zajímavým místem pro každého, který touto částí procházel. Již více než před sto lety pan J.V. Šimák napsal pro velkou knihu Severní Čechy tato krásná slova:

„ Z Weissbachu silnice úpravná zdělána jest vedle  Smědé celým úžlabím říčním až tam, kde proluka dělí kopec Hinterberg od hory Jizery. Na Hintergebergu v mokřinatém luhu vyvěrá Černá Smědá, na Jizeře Bílý pramen. Vysoko v horách, poblíže stoku jich, osamělá myslivna přijme pohostinsky opozdilého poutníka. Sluje Wittighaus, snad druhdy jmenovali ji Bražcem“

První stavení na soutoku dvou jmenovaných potoků je vzpomínáno od roku 1814, tedy dobou, kdy i náš kraj byl zasažen napoleonskými válkami.  Dá se předpokládat, že se zde usídlili lidé, jimž skromnou obživu skýtal les a pastevectví, protože pěstování zemědělských plodin v této nadmořské výšce nebylo nikdy možné. Zajímavé o tom je svědectví, že již v roce 1832 bylo možné ve starém Wittighausu dostat občerstvení, podává Antonín Zeman, otec Antala Staška  a děd Ivana Olbrachta.  Toho roku o Velikonocích se s bratrancem vracel z handlu v Hejnicích přes hory domů. „ Když přišli jsme do Wittighausu – v lesích hospoda- Joska povídá: Co si tady koupíme?“ vzpomínal Zeman. Dali si nalít čtvrtku kořalky, což mělo neblahých následků, jež se chlapci vryly do paměti nejen proto že „….tehdáž byla tamějšími lesy toliko pěšina a žádná vozová cesta a každý byl nucen přes shnilé trámy přelízat, ano byl to prales…“ ( Stanovské kořeny, Kruh, 1984).

Tenkrát zde stálo ono nejstarší stavení, jehož podoba není zcela známá, to bylo v roce 1841 rozšířeno nebo nahrazeno novým. Je jisté, že už tehdy stálo jádro trvale obydleného domu, který je znám ze starých obrázků až do doby, kdy byl v jeho blízkosti v roce 1910 postaven lovecký zámeček. Sloužil též coby fořtovna,  ale střechu nad hlavou zde našli i financové.

V té době se již čím dál více častěji zastavovali procházející poutníci a pocestní. Poté, co byla zbudována v letech 1893 – 1895 nová silnice z Bílého Potoka, která nahradila strmou a nepohodlnou cestu, návštěvníků začalo přibývat.  Hostinec byl široko daleko jediným, a tak je tomu i dnes,  místem a útočištěm poutníků  a návštěvníků, takže o ně  nebyla nouze. Díky tomu se také postupně stavení rozšiřovalo. Jednou přibylo dolní, potom horní křídlo, jindy prosklená veranda. Podnikaví správci nepochybně nacházeli u vrchnosti podporu, protože ta musela s jejich budováním souhlasit. 

Podle katastrálních knih zjistíme, že dům čp. 163, nacházející se na katastru obce Weissbach, později Bílý Potok, patřil v roce 1874 Eduardu, hraběti Clam-Gallasovi. Po něm i dalším hrabatům ze stejného rodu – Christian Christof a Franz. Na počátku 20. let minulého  století  se opakovaně zamýšlelo převzetí Státním pozemkovým úřadem, tehdy ale stát ještě neuspěl.

Počátkem 30. let minulého století došlo k zániku oblíbené „staré myslivny“, zvané  též kdysi česky Nad Vitkou . V té době v ní hospodařil nájemce Klubu čs. Turistů. Večer 16. června 1932 se okolí rozzářilo zlověstným ohnivým živlem a popelem lehlo vše, co na stavení  bylo ze dřeva. A dřevěné bylo bohužel téměř všechno. Smutek se rozhostil ve všech duších milovníků této starobylé chaty.

Již po třech letech na starých základech byla otevřena nová chata, kterou v téměř nezměněné podobě můžeme spatřit dodnes. V té době se také už vžil i  její současný název Smědava.

 V roce 1945 byla chata bez cavyků znárodněna a od 12. února 1950 vlastnické právo ke Smědavě nabyl národní podnik Československé státní lesy. K zásadní změně pak došlo v roce 1998, kdy chata přešla do rukou soukromého vlastníka, který oblíbené pohostinství provozuje do dnešního dne.

Ke Smědavě patří i malá krásná část, ležící na úpatí Jizery, Hinterborn – Zadní Studánka. Dřevěné stavení, které v této samotě stálo , bylo domkem financů a  místních dřevařů . Později bylo naproti bývalému stavení postaveno  nové, které sloužilo lesníkům  a nyní slouží k rekreaci.

Smědava kolem roku 1920

Smědava z roku 1937